Po korejštině jsme měli hodinu na oběd, tak jsme se vydali si něco koupit. Na cestě jsem potkala i Flor, tak jsme aspoň trochu pokecali. My si koupili něco malého v Ministopu (já zkusila poprvé sendvič a zase v něm byla majonéza, takže jsem ho ani nedojedla, už mi dochází nápady, co si mám kupovat) a pak jsme šli s Olliverem do Burgerking, aby si jako správný Amík mohl dát hamburger. Samozřejmě si ze mě pořád utahoval, jestli si dám trochu smaženýho kuřátka. Bohužel nám učitelka řekla, že "speaking class", kam jsem se hlásila, je moc plná, takže bude jen pro začátečníky a my ostatní jdeme na K-pop. To se mi moc nelíbilo, tak mi řekla, že můžu jít na psaní a Olliverovi to dokonce přikázala :) Takže jsme se pak spolu vydali do jiné budovy do třídy, kterou nám řekla. Bylo nás tam jen maximálně dvacet a po chvíli jsme zjistili, že to není psaní, ale hodina výslovnosti. Ale byla to sranda, tak jsme zůstali.
Zařízení na mázání tabule... to by se nám na koreanistiku taky hodilo :) (aby bylo jasno, ta mašinka urpostřed jezdí do stran a pěkně tabuli smaže :))
Dokonce ani v Americe něco takového nemají, tak si to Olliver musel natočit :D (Já jenom fotila, nejsem přece tak trapná :DD)
Nejdřív jsme si procvičovali tvář, takže jsme zkoušeli různé grimasy, a pak procvičovali jednotlivé samohlásky a jejich správnou výslovnost. Pak jsme zkoušeli různé hry, takže ty dvě hodiny utekly jako voda.
Olliver se při tom množství informací úplně zapotil (to rozmazané je vějíř :D)
Můj výtvor- potvrzení, že samohlásky vyslovuju správně :) (Na klukách ta červená rtěnka vypadala úžasně :D)
Ve čtyři jsme skončili a šli se podívat, kde je hřiště, od kterého zítra ráno odjíždíme. Snad nikdo z nás nezaspí :) Potkali jsme Japonky od nás ze třídy, které čekaly na další kámošky, a dohodli jsme se, že si později napíšeme a sejdeme se. My jsme se mezitím šli s Olliverem projít po okolí, protože jsem ještě neměla vlastně čas se podívat po okolí školy. Jenže bylo hrozné vedro, takže jsme byli oba úplně zpocení, ale pořád se trumfovali, kdo to déle vydrží, protože jsem mu říkala, že si o Američanech říkáme, že jsou couch potato a on se mi snažil dokázat, že to jsem já :) Pak jsme to přece jen nevydrželi a sedli si do pěkné kavárny, už jen proto, že jsem potřebovala najít wifi, abych se mohla na kakaotalku spojit s Japonkou Miky a domluvit se s ní, jestli se sejdeme. Dali jsme si spolu napůl 밭빙수 (Patpingsu, Zuzi, že už víš, co to je??:D)- sice jsem ho chtěla z Paris Baguette, jenže se vevnitř nedá sednout a venku bylo opravdu hrozné vedro. Bylo ho hrozně moc, takže jsme to ani nemohli dojíst.
Před šestou jsme se vrátili ke školu, kde měl Olliver sraz s kamarádem, se kterým šli na baseball, a já vyrazila na kolej. Teď se musím nachystat na výlet a udělat všechny úkoly. :)
Jinak ještě musím zmínit, že je na jednu stranu skvělé a na druhou stranu strašné, že si mě tu všichni pamatují a spousta holek mě zdraví, aniž bych vůbec tušila, jestli je znám nebo ne. Přece jen holek z Japonska a Hongkongu jsou na škole stovky, takže si nemlžu pamatovat úplně všechny. Třeba dneska na mě na koleji významně pokukovala jedna Japonka a pak jsem zaslechla v korejštině "hodina výslovnosti", tak mě docvaklo, že tam byla taky a hned jsem ji zdravila. Jinak je to ale někdy docela náročný.
Kolikrát jsem se dneska ztratila: Ani jednou, při procházce jsem měla "průvodce" a cestu do školy už zvládám :)
Žádné komentáře:
Okomentovat