Neděle 11.8. aneb den, kdy jsem zjistila, že jsem 길치

Ze všeho nejdřív- všechno nejlepší k svátku, Zuzanko!!! Tak dlouho jsem na to myslela, až jsem málem zapomněla. :) A co jsem dnes dělala já? V poledne jsem měla sraz se svým toumim u školy, a protože mi pořád není dvakrát dobře, řekla jsem mu, že na oběd jít nechci. Takže jsme šli do kavárny, jenže můj plán, že si zase dám svůj ledový čaj nebo něco podobného, selhal. Tohle byl totiž obchod jen s bubble tea, a navíc speciálním, ve kterém je zmrzlina. Takže vlastně něco jako shake v mekáči a v něm plavou dole ty kuličky. No paráda. Jenže toumi se tak strašně snažil a rozmýšlel, kam půjdeme, tak jsem mu nemohla říct, že tohle je ještě horší, než kdyby přede mě postavil talíř s masem plavajícím v tuku. Takže jsem dělala jako že je to hrozně fajn a modlila se, abych to přežila.

                                   Nemocnice vedle Kyunghee un.- venku vždycky vysedávají pacienti ve světle modrých nemocničních pyžamech

                                                                Čekání na toumiho

  Dvě hodiny jsme si povídali o všem možném, napůl v češtině, napůl v korejštině, takže to bylo fajn na procvičení jazyka pro obě strany, protože on moc anglicky neumí. Jeho starší brácha studuje několik let v Čechách medicínu, tak ho chci určitě potkat, ale teď něco zařizuje s vízem, tak nemá čas. Ale prý mě chtějí poznat toumiho kamarádi, tak se snad někdy sejdeme. Pak jsme se bavili samozřejmě o českém pivu a dalsím alkoholu (Korejci očividně milují becherovku), o holkách a počítání kalorií (ano, i to jsme stihli probrat), o češtině a angličtině a tak různě. Toumi by chtěl do Čech na půl roku studovat angličtinu, takže je to vážně náhoda, že jsme se takhle našli.

                                                                  Můj milý toumi

Pak mě doprovodil na kolej, a protože jsme už byli v jiné ulici a já se nechtěla vracet zpět, abych našla tu svoji obvyklou trasu, řekla jsem si, že to přece najdeme i jinou cestou. No, přiznávám, bylo to náročnější, naštěstí toumi je na tom s orientací podobně jako já, takže mi moc dobře rozuměl, a vysvětlil mi, že lidem, co se pořád ztrácejí, se říká v korejštině 길치 (kil-či)- něco jako 길을 못찾는 사람 (člověk, který nemůže nají cestu), ale nejsem si úplně jistá, jak to bylo doslova. Zmrzlinový shake jsem sice přežila, ale řekněme, že jen tak tak. Moje spolubydlící jinak celý víkend tráví na koleji v posteli s korejskými seriály, stejně jako všechny dny předtím. Nějak nechápu, proč v té Koreji vůbec je, tohle by mohla dělat i v Rusku.